Sběr papíru vyšší hodnoty

Tradičně nestíhám. Je třeba zapojit všechny končetiny. Legíny, kterými jsem vytírala tělocvičnu celé dopoledne, ze sebe svlékám pohyby hada. Rukama to nejde. Jedna drží telefon u ucha. Druhá hází věci do tašky. 

Dokážu fungovat jako chobotnice celkem přesvědčivě. S legínama na kotnících hledám mobil po celým bytě. Teď tady byl, sakra! V jednom uchu pak slyším: ,,Máš ho u ucha!“ Na chvilku mě to zastaví. Zkouším sundat legíny, mrchy úzký, jednou rukou. Zavěsím, zapisuju do diáře. Šmarjá, musím letět, ty ručičky na hodinách jsou snad hyperaktivní. Letím. S prvním krokem zapomenu, že mám svázaný kotníky a zastavuju se až o botník.

Před školkou se mi kouří od podrážek, ale do dveří už vstupuju jako žena z titulní strany časopisu Maminka. Dokonalá. Vstříc mi přichází něco, co bylo ráno mým synem. Čtu mu z trička dnešní jídelní lístek. Z kalhot, těch kalhot, které jsem snad jasně ráno určila až na cestu, hlavní zábavu odpoledne. Křídy. Super. V teniskách nese celé pískoviště. Plivnu do kapesníku, abych mu setřela čmouhy v obličeji a ujistila se tak, že je to opravu můj syn. Nesnášela jsem to, když mi takhle babička drhla obličej. Slibovala jsem si, že tohle já nikdy svým dětem dělat nebudu. Není na výběr. Ano, jsem fakt dokonalá maminka s dokonalým synáčkem.

,,Kam jedeme?“

Říkám už potřetí, že na návštěvu.

,,Budou tam děti?“

,,Bude tam kluk, Yousef se jmenuje.“

,,Kolik mu je?“

,,Osm.“

,,Můžu si vysypat písek z bot?“

,,V autě? V žádným případě!“

,,A má ten kluk lego?“

,,Nevím.“

,,Tak jak si budeme hrát?“

,,S Yousefem si nemůžeš hrát. Yousef nechodí. Vlastně ani neudrží hračku.“

,,On se ještě nenaučil chodit?“

,,On nemůže chodit, on není zdravý.“ Koukám na Hynka do zpětného zrcátka. Pod kšiltovkou mu to šrotuje.

,,A co dělá, když nemůže chodit?“

,,Leží.“

,,A já jsem zdravý?“

No, chvilku váhám. Ráno jsem mu říkala pětkrát, ať se oblékne, když lítal s holou řití po bytě. Kouknu do zrcátka, abych viděla jeho reakci a dala pomlkou význam následují větě.

,,Ano, ty jsi zdravý.“

,,A co mu koupíme?“

,,Nevím.“

Nevím, co se kupuje klukovi s AHD syndromem, co se kupuje klukovi s mentálním postižením. Zkouším to. Vylučuju vlastně všechno. Jsem na sebe naštvaná, že nemůžu nic vymyslet. Co mu kupuje Lenka, aby mu udělala radost? Může mít vůbec Yousík radost? A když jo, může ji ukázat mámě? Může žít máma bez úsměvu svých dětí? Může. Musí. Když si vytáhne Černého Petra.

Lenka je moje kolegyně z ročníku. Věděla jsem od začátku vejšky, že má Yousefa, a že s ním žije sama. Nikdy ale neřekla, že se nemohla učit, protože Juju celou noc řval a ona nemohla příjít na to proč. Nikdy nepřišla pozdě, přestože pravidelně s Yousíkem objíždí lékaře, stacionář a terapeutické centrum. Její záda jsou jak paragraf, ale neříkala, že má Juju 16 kg, a že ho musí přenášet několikrát za den. Její prezentace z odborné praxe byla precizní. Prezentovala terapeutické centrum, kam pravidelně s Yousefem dochází cvičit. Hltala jsem každé její slovo.

Nevěděla jsem, jak moc je to bolavé téma, a jestli se o něm může mluvit. Jestli o tom s ní může mluvit máma, jejímuž dítěti chybí k dokonalosti jen čisté kalhoty. Máma, která si může vybírat školku pro své dítě a hroutí se před diagnózou alergie. Nechtěla jsem jí říkat, že mámy jako ona by měly mít sochu na náměstí. Akorát by na ni kadili holubi.

Neměla s tím problém. Když jsme si o tom povídaly poprvé na lyžáku, měla spíš problém s namoženými stehny z lyžování. Vlastně i na kurzu netradičních sportů byla rozbitá jak cikánský hračky. No jo, holka trénovaná jenom životem. Yousef se narodil jako zdravé mimino, až v jeho třech měsících slyšela prvně jeho diagnózu. Mozková obrna. Diagnóza AHDS byla vyslovena až v Yousefových dvou letech. Alaan-herndon-dudley syndrome. Čtyři slova, která Lence zrušila představu o obyčejném životě. Čtyři slova, kterými se zařadili mezi elitu. Yousef je jediný v naší republice s touto diagnózou. A jako elita musí mít všechno speciální. Na míru a za pořádný ranec prachů. Kočár. Jídelní židli. Vozík. Speciální školku. Fyzioterapii. Terapie v Axonu. Hipoterapie. Jen ty pleny jsou stejné jako měly naše děti. Všechny ty náklady zatím pokryli s bývalým mužem, tátou Yousefa. Něco málo zaplatí pojišťovna, ale je to jen zlomek. Něco si Lenka vyháčkuje.

Jak bych se asi cítila já postavená před takovou diagnózu svého dítěte? Asi bych měla mozkovou obrnu. Ptala bych se, proč právě já jsem si vytáhla Černýho Petra. Potřebovala bych podporu. Oporu. Vědomí, že v tom nejsem sama. Ne lítost. Najednou jako by se ručičky na hodinách zastavily. Možná by to trdlo s legínama na kotnících mohlo něco udělat. Když se pak Lence rozbil speciální kočár pro Yousefa, věděla jsem co.

Ukončila jsem sbírání papíru pro školu. A vyhlásila sbírání papírků vyšší hodnoty. Sběr jako sběr. Věděla jsem, že mám kolem sebe skvělé lidi, kteří pomohou. Stejně jako já rádi věnují ty hodnotné papírky někomu s tváří. Tam, kde bude vidět, že pomohli. Nevěděla jsem ale, že to bude tak snadné.

Vezla jsem si tu myšlenku už hotovou na náš víkend se cvičením. Asi jsem toho byla plná, protože jsem to podle slov Alice trousila i pod vlivem Chardonnay. Alice taky věděla prd. Ale tohle si pamatovala. Ráno stála proti mně. Mezi námi kocovina. Musela jsem se hodně soustředit na to, co říká. Asi jsem měla otevřenou hubu. ,,No, jestli by pomohlo patnáct tisíc?“ Polkla jsem na prázdno. Propařená noc a otevřená ústa sliny neprodukují. Alice! Nenápadná paní, co mi se svou rodinou dělá cvičení a cvičící víkendy smysluplnější. Alice, jejíž krční páteř mi napovídá, že má počítač vpravo. Ale srdce je evidentně na správném místě.

Když jsem se pročítala darovací smlouvou, přišla mi zpráva. ,,Tak když už to jede, taky bych přispěla stejnou částkou.“ Jana. Musela bych popsat několik stran, abych ji charakterizovala. Paní, která kdysi přišla ke mně cvičit a já ji hecovala, ať kouká zvednout tu prdel víc. Kousla jsem se do rtu, když mi někdo pak řekl, že je to místní pediatr. I když by mohla být moje máma, a teda někdy o mě pečuje jako o vlastní, je to moje krásná kamarádka. Otevřela jsem pak obálku s darovací smlouvou až u Lenky doma. A bylo tam 25 litrů! Jana psala: ,,Na matiku jsem byla vždycky dobrá. 15+25=40. A na opravu kočáru potřebujete 40.“ 

Už vím, co se kupuje klukovi s mentálním postižením! Ovoce, které nemusí Lenka Yousefovi mixovat. Lence víkend, kde bude na terapii ona. Jedeme na návštěvu a vezeme 40 táců! Prozatím. Až Juju povyroste, bude potřebovat nový kočár. Pak už to bude dvojnásobek. 

Juju se usmál, jak se kolem něho motá jeho pejsek. Vnímá. Ale nemůže mluvit. Sedíme vedle sebe s Lenkou na gauči. Máme svoje kluky na klíně. Ten můj sedí sám. Ten její sedět nikdy nebude. Obě jsme mámy. Ale ta dokonalá je tady ona!

Děkujeme Alici a Janě a všem, co budou chtít okusit ten hezký pocit pomoci! Sběr papíru vyšší hodnoty byl zahájen a transparentní účet se pomalu plní:

https://www.facebook.com/groups/146562915532215/

Pozn.: Článek vychází s vědomím redakce IDNES