Objetí je nadstandard

      Jsem močák na pohotovosti. Připlazila jsem se sem v noci na Boží hod. Chtěla jsem nechat "rychlou" pro nešťastníky, co chytli od vánočního stromečku.

        Jak ale koukám na chlápka v proskleném akváriu, žádný výhody z toho nebudou. Naopak. V očích má napsáno, že jsem otravný močák. Na visačce, že je bratr. Nevěřím. Už od pohledu pochybuji, že my dva jsme v přízni. On je leklá ryba. To je taková vánoční epidemie, kterou některé ryby, zvláště kapři, nepřežijí.  Používá jen holé věty a otáčí očima, když mi musí každou opakovat. Z akvárka jsem prostě ještě rybu mluvit neslyšela. Omlouvám se, že neovládám znakovou řeč. Ale nenechám se stáhnout pod hladinu a nakazit se tou epidemií. Pohladím ho slovně po šupinách. ,,Radši by ses teď mrskal ve vodní posteli, co?" Nic.  Nepohnul ani ploutví. Jen spod skla vyplaval papír.  Tak ten dodělává. Poslední jeho slova byla asi - odezírám: ,,Sedni a čekej!" 

         Není tady ani noha. Ani fraktura, angina, žádný slepák nebo otřes mozku. Jen močák stočený na sedačce do klubíčka. Na čtení jsou tu jen dveře. To je taková studená literatura faktu. "Pořadí pacientů určuje lékař". To už jsem četla. Tohle napsal člověk, který už ve třech letech vyléčil plyšového medvěda z bronchitidy. V pěti letech pak prověřoval teplotu všech příbuzných teploměrem z hračkářství. Jeho maminka si tehdy oddechla, že se na rodinné oslavě spokojil s měřením v podpaží. Vzhlížel k bílému plášti, protože člověk v něm měl úctu a obdiv. Než mu ten plášť pozvracel, protože se mu šťoural v krku tím dřevěným něčím. Už tehdy věděl, že chce pomáhat. Nikdo se pak nedivil, když sám do toho bílého pláště vklouznul. V začátcích měl plášť pěkně běloučký, nažehlený. Jenže čas mu ho sepral. Takový plášť dostane hodně zabrat, když ho perete společně s lidmi, jejich osudy, zdravotními pojišťovnami a úředními šimly. Musí být z kvalitního materiálu, aby vydržel i občasné vyvařování se samozvanými lékaři s atestací na internetu. Návod na praní si ale našel sám. Musel. Aby se mu úplně nerozpadl. Vyndal z toho pláště člověka. A zbyl z něho jen lékař, co určuje pořadí pacientů. 

          Jak dlouho se tu už svíjím? Podle hodin mého pětiletého syna, už aspoň čtyři večerníčky! Potřebuju lékaře. V tuhle noční hodinu ale nemohu očekávat, že by přišel i s člověkem. A já bych je teď potřebovala oba. Jeden by mě zaléčil vlídným úsměvem, pochopením a předepsal jedno obejmutí třikrát denně.  A druhý by to doladil chemií. Jenže tolik lidí na jeden močák pojišťovna nezaplatí.  

          Tak si dám další díl dveří. Vzhledem k mému stavu už zvládám jen obrázky. Těhotná žena na plakátě z profilu má popsány vnitřnosti tak dovedně, že se snad i rozkojím. Děloha, střeva. Močák! A to embryo se mu po něm válí! Tak na to nemám. Musím se jít zeptat do akvária, jak dlouho ještě budu v pozici zahradní hadice. 

        Leklý kapr se nepohnul. Hodně opatrně, abych nerozvířila hladinu, jsem vznesla dotaz. A vida, začal se mrskat. ,,Jsou tři hodiny ráno, co byste chtěla?" Chtěla bych tě praštit paličkou, abys to měl už za sebou. Jsem tvoje sestra, ty rybo chcíplá. Maso, kosti jako ty.  Naše matka Země nás oba porodila.  Co tady na mě řveš? Ponížena se vracím zpět. Míjím další díl dveří "Ticho léčí".  A pak už zhasli. Jako z akvária slyším: ,,Jste v pořádku?" Na tváři cítím plesknutí ploutve. Když zas rozsvítili, skláněl se nade mnou kapr. On žije! ,,Bolí vás něco?" Dělá si že mě srandu? Já jsem ten močák! ,,Potřebujete něco?" 

        Potřebuju obejmout. Potřebuju nutně člověka v bílém plášti. My močáci, kyčle, žlučníky a infarkty ho potřebujeme všichni. Člověka. Ne leklou rybu.